Ropný sektor Venezuely se po dramatickém zásahu Spojených států ocitl pod ještě větším drobnohledem. Země sedí na obřích zásobách, ale těží zlomek někdejších objemů. A i kdyby do země zamířily miliardy dolarů z USA, rychlý návrat na výsluní z toho nebude.
Venezuelská ropa byla roky jednou z hlavních pák amerického tlaku na Nicoláse Madura. Začalo to ropnými sankcemi v roce 2019, v posledních týdnech se přidala částečná blokáda tankerů. V předvečer leteckých úderů a samotného zadržení Madura pak vázly nakládky ropy i dovoz nafty, kterou země potřebuje k čerpání a přepravě husté ropy. Jak se plnily zásobníky, začaly se zastavovat i některé vrty.
Trump slibuje obnovu, překážek je víc než ropy v titulcích
Po zadržení venezuelského lídra a jeho manželky Cilie Floresové v noci na 3. ledna Donald Trump prohlásil, že Spojené státy budou zemi „řídit“ do doby, než proběhne politický přechod. Zároveň mluvil o obnově ropného průmyslu a nasazení velkých amerických těžařů. „Budeme mít naše velmi velké americké ropné firmy… půjdou tam, utratí miliardy dolarů, opraví rozbitou infrastrukturu… a začnou vydělávat peníze pro zemi,“ zaznělo na tiskové konferenci.
Jenže i kdyby se americké firmy skutečně objevily s šekem na miliardy, růst těžby má brzdu už teď. Infrastruktura je zchátralá, bezpečnostní rizika vysoká a nad zemí visí otázky kolem legality operace, která Madura zadržela. Další velká proměnná je politická stabilita v delším horizontu a také to, kdy a za jakých podmínek se uvolní sankční režim. Bez toho se návrat velkých hráčů bude odkládat.
Venezuela v posledních dekádách doplatila na kombinaci špatného řízení a nedostatku investic. Po znárodnění a přeskupení projektů do společných podniků pod kontrolou státní PDVSA se část firem stáhla, jiné skončily u arbitráží. Výsledkem je průmysl, který má obří zásoby, ale nedokáže je rychle proměnit v barel na trhu.
Produkce na dně, Čína na vrcholu seznamu odběratelů
Venezuela dnes těží zhruba milion barelů denně, což je asi třetina vrcholu z 90. let a méně než jedno procento světové produkce. Země přitom mívala v 70. letech těžbu kolem 3,5 milionu barelů denně a tehdy šlo o více než sedm procent globálního objemu. V posledních letech se těžba pohybovala okolo 1,1 milionu barelů denně.
Exporty se sledují čím dál hůř. Některé tankery nasazují triky známé z íránských přeprav, protože vypínají nebo falšují polohové signály a překládají náklad z lodi na loď. Přesto se počítá s vývozem zhruba 500 tisíc až 800 tisíc barelů denně. Většina ropy míří do Číny, často přes prostředníky a se slevami, protože část dodávek slouží ke splácení čínských úvěrů navázaných na ropu.
Americké údery se podle informací z prostředí průmyslu nedotkly hlavních ropných uzlů: terminálu Jose, rafinerie Amuay ani pásu těžké ropy v oblasti Orinoko, odkud pochází většina produkce. Nedávná blokáda tankerů navíc světové ceny výrazně nerozhýbala. Na trhu je přebytek nabídky, který má pokračovat i v prvních měsících roku 2026, takže prostor pro zvládnutí výpadků existuje.
Nejvýraznější americkou stopu v zemi má dnes Chevron. Jde o jedinou velkou americkou ropnou společnost, která ve Venezuele stále působí. Funguje se zvláštní licencí ministerstva financí USA ve čtyřech společných podnicích s PDVSA a podílí se zhruba na čtvrtině venezuelské produkce. Chevron zároveň vyváží kolem 150 tisíc barelů denně do rafinerií na pobřeží Mexického zálivu. Firma po operaci zdůraznila, že se soustředí na bezpečí zaměstnanců a integritu majetku a že jedná v souladu s platnými zákony a pravidly.
Další americké návraty mají háček v minulosti. ConocoPhillips usiluje o miliardy dolarů kvůli převzetí tří projektů před téměř dvěma dekádami, ExxonMobil prošel dlouhými arbitrážemi po odchodu ze země. Zároveň platí, že vedle USA a Číny ve Venezuele zůstávají i další zahraniční hráči. Mezi nimi Repsol, Eni a Maurel et Prom, zatímco některé firmy odešly a jiné zkoumají cestu zpět, hlavně kvůli plynu.
Trumpův argument pro zásah staví na tom, že americký kapitál byl ve Venezuele ukraden. „Vybudovali jsme venezuelský ropný průmysl americkým talentem… a socialistický režim nám ho ukradl,“ zaznělo. Čína naopak operaci ostře odmítla: „Takové hegemonní činy USA vážně porušují mezinárodní právo a suverenitu Venezuely… Čína se tomu pevně staví.“
Jedno je jisté: i kdyby se v Caracasu začaly podepisovat nové kontrakty hned zítra, masivní příliv ropy na trh je otázkou let. Scénář rychlého zázraku naráží na stav polí, potrubí i rafinerií. A taky na to, že politika ve Venezuele umí být stejně viskózní jako její těžká ropa.
