Západ chce postavit vlastní řetězec „od dolu po magnet“ a zbavit se závislosti na Číně. Uvízl ale na nejužším hrdle celého systému: nedostatku těžkých vzácných zemin, hlavně dysprosia a terbia, bez kterých se neobejdou moderní motory, zbraně ani větrné elektrárny.
Amerika a její spojenci sypou miliardy do nových dolů, rafinerií a továren na magnety. Vlajkovou lodí se stala americká MP Materials, která má v Nevadě vyrábět magnety pro elektromobily i armádu. Jenže její hlavní ložisko v Mountain Pass obsahuje těžkých prvků jen stopové množství a firma musí shánět surovinu jinde, od Brazílie po Malajsii. Podobně hledá „těžké“ rudy i australská Lynas, která rozjíždí separaci těžkých prvků v Malajsii.
🇨🇳🇺🇸Why the US officials become so hostile to China because of the rare earths?
— Li Zexin 李泽欣 (@XH_Lee23) October 16, 2025
The US doesn't lack rare earth reserves (7th globally with 1.8 million tons). But it buys over 70% of its rare earths from China annually ($170 million).
The dependency lies in the purification… pic.twitter.com/q8PnxJEtdF
Souboj o těžké prvky
Dysprosium a terbium tvoří jen malý zlomek rud, ale v hotových magnetech nesou kritický význam. Umožňují jim udržet magnetické vlastnosti při vysokých teplotách, třeba v motorech elektromobilů nebo v letecké technice. Šéf jedné německé magnetárny proto opakuje, že problém nejsou „všechny prvky“, ale hlavně ty těžké.
Nedostatek těžkých prvků mimo Čínu se projevuje i na cenách. Dysprosium v evropském přístavu stojí několikanásobek čínské ceny, což ukazuje, jak málo zdrojů mají západní firmy k dispozici. Navzdory novým projektům mají doly mimo Čínu pokrýt jen menšinu poptávky po těžkých vzácných zeminách v klíčových sektorech.
Výrobci magnetů proto uzavírají dlouhodobé smlouvy se všemi dostupnými dodavateli. Německá firma VAC si zajišťuje těžké prvky z kanadského ložiska Strange Lake nebo z brazilského projektu Carina. Australská Iluka staví rafinerii v Eneabbě, která má zpracovávat těžké prvky z vlastních zásob i z nového dolu Northern Minerals. Většina těchto kapacit ale vznikne až za několik let.
Západní vlády mezitím tlačí na recyklaci. Americká MP Materials má například dodávat magnety velkému výrobci elektroniky a zpátky získávat materiál z vysloužilých zařízení. Recyklace ale zatím nepokryje rychle rostoucí poptávku po nových motorech a turbínách.
Čínská výhoda a omezené možnosti Západu
Čína si svou dominanci nevybudovala náhodou. Čtyři desetiletí investovala do průzkumu, chemie i zpracování a přijala ekologické náklady, které demokratické země jen těžko obhájí. Těží levné jílové rudy těžkých prvků a dováží další materiál z šedé zóny v Myanmaru, odkud podle expertů proudí zhruba polovina čínských těžkých vzácných zemin.
Klíčem není jen ruda, ale i know-how. Separace vzácných zemin vyžaduje stovky opakovaných chemických kroků a zkušené inženýry, které Západ mezitím ztratil. Čína navíc zakázala export zpracovatelských technologií a omezuje odchody odborníků, takže si chrání „černou skříňku“ celého procesu.
Třetí výhodou je rozsah. Čína má kompletní řetězec od dolu přes chemii až po finální magnety a zároveň představuje největšího spotřebitele díky vlastní výrobě elektromobilů. Tím vytváří ekonomiku takového rozsahu, že nové západní projekty vypadají na papíře draze a těžko konkurenceschopně.
Peking umí tuto zbraň použít
Peking přitom svůj vliv aktivně používá. Zavedení licencí na export těžkých prvků letos přinutilo některé automobilky v USA, Evropě a Japonsku omezit provoz. Pozdější „pauza“ v další vlně kontrol po summitu čínského a amerického prezidenta spíš připomíná taktický odklad než ústup. Aktivní režim licencí totiž zůstal v platnosti.
Pro Západ z toho plyne nepříjemný závěr. Plná průmyslová konkurence s Čínou nedává ekonomický smysl, ale úplná závislost je strategicky nebezpečná. Reálným cílem se stávají menší, státem podporované řetězce pro armádu a kritickou infrastrukturu, kde cena nehraje hlavní roli. Zbytek světa přitom bude ještě dlouho žít s tím, že těžké vzácné zeminy zůstávají hlavně v čínských rukách.
